SETKÁNÍ/ENCOUNTER speciál No. 3

Meeting point na KriThu

Čo majú spoločné klobásy a mimozemšťania?

Konzumný spôsob života je jedným z charakteristických znakov 21. storočia. Jeme rýchlo, veľakrát bez rozmyslenia, chceme sa len zasýtiť a pokračovať v rýchlom životnom tempe. Počas dvoch svetových vojen bolo jedla nedostatok, a tak si to vynahrádzame v súčasnom tisícročí. Čo je výsledok dvoch obrovských kontrastov - hladu a nasýtenosti? Touto otázkou sa zaoberá absolventská inscenácia Katedry činoherného divadla na DAMU v Prahe. Autorský text Adama Skaly a Kamily Krbcovej Žranice vychádza z drámy Egona Bondyho Ministerka výživy a filmu Velká žranice od Marca Ferreriho.

Inscenačný tím vytvára priestor vedeckého laboratória prostredníctvom zeleného svetla a prepadliska, ktoré predstavuje tzv. Masoráj. Inscenácia výrazným spôsobom pracuje s priestorom – na vyvýšenine sa často zjavuje Eva, ministerka výživy (neskôr prezidentka Masoráje), čím sa poukazuje na jej dominantnosť. Priestor prepadliska využívajú inscenátori v kľúčových momentoch inscenácie (napríklad zneškodnenie Evinho milenca, pomsta na Evinej dcére).

Študenti herectva v tejto groteske o výžive ľudí preukazujú široký diapazón výrazových prostriedkov. Vytvárajú karikatúry predstavovaných postáv mimoriadne vydareným spôsobom, ktorý neskĺzava do frašky (napríklad zhrbený vedec s pološialeným výrazom v tvári, ministerka ako žena prejavujúca dominantnosť a rozhodnosť, dieťa ako predstaviteľ naivity a nefalšovaného optimizmu v svete plnom nekonečných klobás).

Sila inscenácie Žranice spočíva v jej náhľade do budúcnosti. Dvíha varovný prst nad svetom, do ktorého sa môže ľudstvo dostať. Naozaj chceme žiť bez empatie, bez lásky? Boli by sme schopní kvôli jedlu zožrať aj vlastnú dušu? Alebo sa radšej budeme modliť za príchod mimozemšťanov, ktorí si nás dajú ako obedové menu?

Miroslava Košťálová

ABSURDNÍ DRAMA – SVĚT VE KTERÉM ŽIJEME?

Ionesco, Mejerchold a němečtí studenti pod vedením experta na biomechaniku Tonyho de Maeyera a režiséra Christiana von Treskowa ukazují v performance It´s not that way, it´s over here na pohled nesmyslný svět žlutozelených postaviček, při delším a hlubším přemýšlení svět trapných úsměvů a gest každého z nás.

Performance je rozdělena do několika částí, které znázorňují střípky z Ionescovy tvorby. Performeři se v jednotlivých sketchích stávají díky dotaženým, promyšleným a precizně provedeným pohybům a zvukům karikaturami (např. manželských párů) a figurkami v prostoru jeviště, který se stává absurdním světem. Celý ansámbl na mě působí jako jeden velký stroj, mechanismus, hodinky, kde se každá součástka sice podle svého kódu pohybuje jinak - například jedna z performerek, která je figurkou starostlivé a otravné manželky se pohybuje cupitáním, a přitom dlouhými pohyby rukou hladí kočku, ale přesto společnou souhrou vytvářejí choreografii nejen pohybů, ale i vyřčených replik a pazvuků.

Absurdní svět tvoří pouze stříbrná vroubkovaná stěna a nad ní kulatý otvor, který slouží třeba jako akvárium pro rybičky či se z něho stane měsíc. Scéna výrazně kontrastuje se žlutozelenými různorodými kostýmy performerů, jejichž vzhled lidských loutek, podporují také paruky a igelity připomínající koupací čepice.

Největším problémem pro mě rozhodně byla jazyková bariéra, kdy jsem musela velice rychle přeskakovat mezi titulky a občas doslova mravenčím hemžením performerů na jevišti. Sečteno a podtrženo – na mysli mi zůstávají tři otázky: Do jaké míry byly v této performance důležitá slova? A je vůbec možné porozumět absurdnímu dramatu, když textu nerozumím? Stačily v tomto případě pouze přesné pohyby a zvuky? Přestože jsem v rychlém tempu performance rozhodně neporozuměla každé replice, gesta pro mě místo toho doslova mluvila za vše. Chaos, NESCHOPNOST SE DOROZUMĚT, cykličnost a stereotypnost, ABSURDITA BYTÍ – Ionesco už tehdy věděl…

Sarah Slavíčková

Král umírá! Ať žije král!

Všechno, co začalo, musí jednou skončit. I život. To je jasné. Ale uvědomujeme si to?

Exit the king ukazuje poslední okamžiky ze života krále. Vládl a žil, ale najednou chřadne, slábne a umírá. Svůj konec si nechce připustit. Družka Marie ho podporuje a snaží se jej ubránit před slovy jiné společnice Margaret, která mu bezútěšnou pravdu neúprosně opakuje. Jenže nechrání Marie sama sebe? Nakolik je milosrdná lež ochranou a do jaké míry je to jen zbabělost? Chvíle s Marií tráví král rádoby bezstarostným skotačením. Za doprovodu hudby vesele praskají balónky, popíjejí víno, užívají si. Zpovzdálí se však neochvějně ozývají upřímná slova Margaret. Ta se nedá umlčet ani uvězněním pod ústřední prvek minimalistické scénografie – vanu. Jak ale vladař ztrácí na síle a duchapřítomnosti, vytrácí se i kontakt s Marií. Jeho do té doby spolehlivá partnerka se od své lásky odtahuje a uzavírá se do svého vlastního neštěstí plynoucí ze ztráty milovaného. Nyní se umírající panovník obrací na dříve zatracovanou Margaret. Pravdě se už nedá vyhnout, je potřeba jí čelit. Král se s ní (Margaret, pravdou, smrtí) musí smířit, připravit se. A až těsně u konce, když na scéně zůstane sám, ocení krásu každodenní všednosti, jež doteď přehlížel. Tím se tvůrcům k upozornění na pomíjivost života a riziko jeho promarnění podařilo dodat i doporučení, jak nepropadnout depresím. Život máme sice jenom jeden, ale když si to uvědomíme, můžeme si ho o to víc užít.

Byť inscenace zkoumá existenciální otázky pravdy, lži, života, smrti, našeho odkazu atd., najdou se i odlehčující momenty. Zejména díky herectví, které niterně vážné výrazové prostředky střídá s mechanizovanými pohyby, inscenace nekončí plna patosu, ale vážná témata jsou divákovi podávána s nadhledem.

Veronika Švecová

A REALLY SHORT SHAMANISTIC SESSION

Šla jsem dnes na šamanskou seanci. Metr v předsálí hlavní místnůstky nastavený na maximální intenzitu otevřenosti a určující míru intimity přestal fungovat, a tak mě Šamanka Surísa (Lucie Hrochová) nemilosrdně podrobila několika velmi osobním otázkám. Znejišťovala mě nastavená nálada, přestože působila velmi přátelsky. Šamanka mi nabídla své pití a očichala mi ruce. Nechtěla jsem odpovídat na všetečné otázky, měla jsem ale pocit, že musím. Kdybych nic neřekla, zkazím jim jejich inscenovanou Krátkou šamanistickou seanci. Později se i nervózní koktavá tlumočnice Viola Vychrtlá (Pavla Kopřivová) uvolnila, vzrušeně překládala každou Šamančinu myšlenku a Šamanka jí na vyžádání pochválila hezký překlad, případně ji požádala, aby mi její slova přeložila důsledněji. Nakonec mi Surísa nakapala na vnitřní stranu zápěstí vonný olej na znamení odvahy vzít si vždy přesně to, po čem toužím.

Snad kdybych byla tlumočnicí oslovena, aniž bych na seanci čekala, mohla bych se do této „smyslové lázně“ ponořit a nechat se jí unést. Možná bych se jí nakonec i podvolila a některé Šamančiny rady si důvěřivě vzala k srdci. Pokud měla být Krátká šamanistická seance pichlavou sofistikovanou metaforou k dnešním manipulativním zvyklostem společenských situací, které nás na každém rohu obklopují, potom ji opravdu oceňuji. Pokud ne, alespoň já ji takto vnímám.

Vendula Kacetlová

V samotě

Martin Hodoň se skrze svou autorskou inscenaci V samotě snaží dostat divákovi pod kůži a zároveň ho provést filozofickou cestou až na prvopočátek, kdy jsme sami sebe začali vnímat jako bytost, která přes životní překážky nachází a formuje vlastní identitu. Od kdy vnímáme sebe sama jako samostatné individuum? A lze v dnešním světě být vůbec sám sebou?

Dva performeři vystupují v tmavém sále, který je protkán jen jemným paprskem světla dopadajícím na bílou čáru diagonálně rozdělující hrací prostor.  Rázem jsou tu dva prostory. Dvě odlišné životní filosofie. Jenže co se stane, jakmile se hranice překročí? Samota se změní ve vztah, kde už nejsem já, ale my. Veškeré podněty, které nás přímo i nepřímo ve vztahu s člověkem kontaktují, nás mění ať chceme, nebo ne. Aktéři expresivně a naturalisticky vytváří svými gesty a gradací hlasu obraz, který děsí svou bezmocností a úzkostí - je to obraz člověka, který je nepochopen, utlačován a zneužíván. Působivá choreografie rozdělená do několika mechanicky se opakujících sekvencí vykresluje pocity bytosti, která se stále snaží najít cestu k vlastní identitě, byť je jí to neustále znemožňováno.

Na závěr nemohu opomenout svléknutí obou performerů, kteří tímto odvážným krokem uzavírají celou filosofickou pouť a apelují na vyjmutí jedince z jeho komfortní zóny jak fyzicky, tak psychicky. Možná že samotná hra není tak úplně o samotě, jakožto o smíření se sebou samým.

Kristýna Staroštíková