Sedmého dne Divadelní Flora odpočívala, ale v žádném případě nepřestala konat veškeré své dílo. Taneční Volitant, rakouský Philoktet a nosné debaty s tvůrci.

Philoktet, jehož podpatek zůstal v bílé aréně.

Tři herci Vídeňského Volkstheateru – Stefanie Reinsperger, Sebastian Klein a Luka Vlatković festivalovému publiku předvedli konfrontaci tří antických postav Philokteta, Odyssea a Neoptolema dle postdramatického textu Heinera Müllera – Philoktetes.

V prostředí S-klubového black boxu se místo několika původních rámů potažených bílou látkou na jevišti vztyčil rám jeden, ale za to obrovský. Střety třech hrdinů se odehrávaly před ním, na něm i v něm. Stefanie Reinsperger rozmlouvala se svými stíny jako se stíny Philoktetovy minulosti. Poté co se od ní Philoktet odpoutal, veliký rám hlučně spadnul těsně za Stefanii, a myslím, že si i ostatní diváci oddechli stejně jako já. Nakonec do rámu herci vstoupili jako do arény, aby dokončili boj o to „čí pravda zvítězí“.

Proč Philokteta muže ztvárnila Stefanie žena? Takovým obsazením režisér Calle Fuhr umožnil zařazení ženského elementu do velkých sporu ještě větších mužů, který se vyplatil nejen z hlediska působivých energických výkonů Stephanie Reinsperger, ale také způsobem, jakým vnášel do zlomových okamžiků jemnost a upřímnost. Co s ženským obsazením koresponduje, je Philoktetova replika „dlouho jsem byl současně mužem i ženou“, ale také znázornění jeho válečného zranění pomocí dámského podpatku na noze jedné a pánské ponožky na noze druhé.

Rozsáhlé dialogy, ovšem tvořené monologickými replikami (Je to Heiner Müller!), byly prokládány hravými etudami. Jednu z nich herci dokonce modifikovali pro české publikum. Do rozsypaného písku z láhve, kterou Philoktetes šibalsky nabídl Neoptolemovi, místo původního „Ich hasse Odysseus“ vepsali český překlad. Následovalo pár šťastných vteřin pro diváka neznalého německého jazyka, během kterých se prostorem neslo opakované „nesnáším Oddysea“ s patřičným přízvukem.

Nerada bych ale vzbudila dojem, že by titulky tvořily komunikační bariéru a vedly k nefunkčnosti inscenace. Náročnost Müllerových textů je vysoká, ale režisér Calle Fuhr vystavil situace velice čitelně, a proto bychom i dnes mohli aplikovat větu z včerejší debaty po slovenském Jánošíkovi „není nutné rozumět všemu“.     
Téma, na které Fuhr inscenačně apeloval, platí snad v každé éře a každé společnosti. Neschopnost porozumění si způsobená tou jedinou vlastní nosnou pravdou je v životě člověka všudypřítomná.

„Movement is coming from breathing.“

Tma a ticho. Rozsvícení jako filmový střih. Rita Góbi v černém přiléhavém úboru stojící ve vrcholu bílého „V“ na pozadí stejné barvy. Volitant - sólová performance maďarské tanečnice ve svém minimalismu spojila strojový přesto jemný pohyb, jasný light design a poněkud netradiční hudbu.

Rita Góbi svým tělem vytvářela jednotlivé robotické pohyby, které odpovídaly pouze několika tónům elektronické hudby Dávida Szega inspirované Morseovou abecedou. „Only one note. Only one motion. Like only one moment.“, zmínila Rita během debaty po představení. Light designerka Pavla Beranová pracovala s osvětlováním pouze některých částí Ritiného těla nebo s kontrastním zastíněním těla celého na pozadí osvícené bílé plochy.    
Navzdory mechaničnosti pohybu a umělosti hudby performance vytvářela obrazy velice blízké přírodním jevům. Strojovost se přetvářela ve zvířecí tělovost. Výrazně vynikaly pohyby lopatek zpola holých zad jako křídel. Šum elektronické hudby místy připomínal praskání ohně. Světelný pruh se na zadní bílé ploše objevil jako sluneční paprsek nebo blesk před bouřkou. Ta přišla se stroboskopickým blikáním vytvořeným pomocí větráku točícího se před reflektorem.

Naturální motiv Rita potvrdila svým „breathing with sound“, které v debatě označila za bázi jejího tanečního projevu.  
„Breathing is basic. Breathing is dance. Breathing is everything for me.“ 

Volkstheater – Heiner Müller: Philoktet. Režie Calle Fuhr, dramaturgie Angela Heide, scéna a kostýmy Amelie Sabbagh, hrají  Sebastian Klein,  Stefanie Reinsperger, Luka Vlatković. Premiéra dne 7. 5. 2017. Psáno z reprízy 16. 5. 2018 v rámci Divadelní Flory Olomouc.

Volitant. Choreografie Rita Góbi, hudba Dávid Szegö, světla Pavla Beranová, kostýmy Judit Sinkovics, kreativní producent Ágnes Bakk, tančí Rita Góbi. Psáno z reprízy 16. 5. 2018 v rámci Divadelní Flory Olomouc.