Pražský divadelní festival německého jazyka - Pověření

Pověření v rukách mrtvých

Hra Pověření proslulého východoněmeckého postmoderního dramatika Heinera Müllera jistě vzbudila v programu letošního ročníku PDFNJ nemalou pozornost. Müller nepatří ke kánonu často inscenovaných německých autorů i přesto, že se jeho texty svou nevázanou formou a filozofičností různorodým interpretacím samy otvírají. Možná však právě tato skutečnost klade tvůrcům v inscenování jisté překážky. Text potřebuje nejen převést na scénu, ale žádá si dostatečně nosné tělo, na němž jeho poslání vynikne. Inscenace Pověření ve zpracování činohry Staatstheater Hannover v koprodukci s Ruhrfestspielen Recklinghausen je vzpomínkou na mnohé mrtvé. Na revoluci, její požrané děti i na Heinera Müllera prostupujícího celou inscenací jako strašidlo minulého i budoucího zároveň.

Režijní tandem Tom Kühnel a Jürgen Kuttner se vyrovnal s nejednotností a pluralitou textu zasazením situací a monologů do kontextu varieté. Revoluce jako velkolepá zábavná, poněkud sadistická show v barvách francouzské trikolóry. Na jednotlivých cirkusových číslech se ukazuje její absurdita a paradoxy. Není však pochyb o tom, že jde o přirozenou a nepostradatelnou potřebu vývoje společnosti. Problém tkví snad jen v realizování nových ideologií, jejichž protagonisté zapomínají na ryze lidské emoční faktory zásadně ovlivňující zamýšlený průběh.

Herci se stávají němými loutkami. Jak odcizeným způsobem herectví založeném převážně na gestech, tak charakterem varietních čísel. Naprázdno otvírají ústa, jimiž promlouvá hlas samotného autora hry z autentické nahrávky z roku 1980. Celá inscenace tak působí jako vyschlá kostra nasoukaná do pestrobarevného blyštivého klaunského převleku. Suše, monotónně promlouvané věty plynou, někdy jsou rytmizovány zrychlením, zpomalením či opakováním jednotlivých částí nahrávky. Heiner Müller prostupuje celou inscenací navíc prostřednictvím náhodně umístěné fotografie ve scénografii, Müllera imitujícího herce vystupujícího s mikrofonem a „uvádějícího“ minimum explicitních scénických poznámek či karikatury Müllerova obličeje náhodně se objevující v loutkovém čísle o Dantonovi a Robespierrovi. Müller jako modla.

Na orchestřišti vyvýšeném do úrovně hlediště doprovází cirkusová entré živá hudba vytvářející potřebnou atmosféru jednotlivých čísel. Hudebníci tak vdechují život do těl „herců-loutek“ a ti pak působí opravdu jako oživlé zmechanizované mrtvoly. Tímto principem se ještě zesiluje obraz nám cizí reality, což umožňuje v kombinaci s ostatními režijními prvky chladný odstup od dění na jevišti. Brecht i Müller by měli radost.

Bohužel se touto režijně-dramaturgickou koncepcí úplně ztratila poetičnost a krása (i když velmi temná) Müllerova básnivého jazyka, jež ustoupil do pozadí před ostatními složkami. Jejich prostřednictvím se však ztělesnil dokonalý obraz nepovedené revoluce a všech jejích rysů obsažených v pretextu v  müllerovském existenciálním duchu.

Nejsem si jistá, zda je české publikum vůbec schopné inscenaci náležeti docenit, nakolik se zde vyskytuje množství intertextuálních narážek na Müllerovo dílo či německý kulturní a politický kontext. A vůbec nakolik je inscenace prostě německá zahalená v brechtovské roušce, na níž tu nejsme úplně zvyklí.

Schauspiel Hannover – Heiner Müller: Pověření. Režie T. Kühnel, J. Kuttner, dramaturgie Johannes Kirsten, scénografie Jo Schramm, Anna Sörensen, kostýmy Ulrike Gutbrod, hudba Hannes Gwisdek, Peter Bartz, Moritz Bossmann, Boris Nielsen (skupina Die Tentakel von Delphi). Hrají Janko Kahle, Hagen Oechel, Jonas Steglich, Julia Schmalbrock, Daniel Nerlich, Corinna Harfouch, Jürgen Kuttner. Premiéra 11. 9. 2015. Psáno z festivalového představení 27. 11. 2016.