OST-RA-VAR 2017 - Car samozvanec

V inscenaci Národního divadla moravskoslezského se na příkladech dvou odlišných kulturních modelů – prozápadního polského království a zaostalého Ruska, tematizuje životní zápas Cara Dimitrije Ivanoviče. Tragika onoho boje spočívá v mocenských intrikách, ale i v nerozhodnosti samotného cara. Drama Adolfa Nowaczyńského právě tuto tematickou linku nabízí.

Car Samozvanec se odehrává v historických reáliích po smrti Borise Godunova. Nastalého zmatku využívá polská šlechta a dosazuje na trůn nového vládce. Střet dvou různých prostředí, ale i zcela rozdílných projevů chování je zobrazen během jediného roku vlády cara Dimitrije Ivanoviče, domnělého syna Ivana Hrozného, jež coby loutka v rukou Poláků hájí jejich zájmy.

David Janošek v roli podvodníka, cara samozvance, přichází na potemnělou scénu v dobové zbroji pouze lehce osvětlen. Pokleká a modlí se. Pozorujeme nesmírnou radost z toho, že mu moc snadno padla do klína. S tím souvisí jeho sepětí s lidem, podřadnou lůzou. Právě díky nátlaku nadšeného lidu dokáže obelhat hrdé Rusy. Strnulost a zpátečnictví starého Ruska prezentovanou bojary vyjádřila Marta Roszkopfová použitím zamřížovaných stěn, jež několikanásobně členily prostor směrem do hloubky jeviště a mnohdy zvýrazňovaly příchody jednotlivých postav. Nadměrná rozlehlost jeviště Divadla Jiřího Myrona tentokrát není překážkou, ale představuje vhodnou alternativu pro historické drama s velkým množstvím postav. Příchod Janoška z hloubi jeviště tak zároveň vyjadřuje příchod cizince a také přibližuje odlišnost kulturního prostředí, v němž vyrůstal.

Postupem času se svým chováním, zdánlivou snahou o reformy, Dimitrij Ivanovič místním elitám znelíbí, což dokládá Janoškova proměna po přestávce. Sebedůvěru a nezdolnou suverenitu střídají pocity nejistoty, úzkosti a strachu ze ztráty výsadního postavení. Právě otázka zneužití moci a jejího udržení za každou cenu může být výsostně aktuální. Toto téma však postupem času zaniká a stává se pouhým obrazem minulosti. Nevyužitý potenciál má rozhodně vztah cara katolíka s pravoslavnou církví. Osudovou rozdílnost, jež vede až k dopomáhání sesazení cara, přibližuje svým zatvrzele fanatickým pojetím otce Pafnutije František Večeřa. Celý komplot osnuje Golicyn, v podání Tomáše Jirmana vypočítavý, chladný pragmatik, jež nejlépe dokládá svým chováním nepřehlednost vzájemných vztahů postav a motivací jejich chování. Konflikt i díky církvi eskaluje, ale vše se jeví spíše jako pouhý popis soudobých událostí než snaha o přiblížení zmíněných témat směrem k dnešku. I v kostýmech se projevuje zvolený princip aktualizace. Objevuje se pestrá škála rozličných oděvů přes brnění, dobové kostýmy až po zcela současné obleky. Právě velká rozmanitost kostýmů mnohdy působí matoucím dojmem a paradoxně pocit aktuálnosti viděného oslabuje.

První část inscenace má spíše charakter expozice textové předlohy. Tomuto pojetí se však vymyká zobrazení loutkového řízení Moskvy ze strany Poláků prostřednictvím postavy umístěné mimo hlavní dění tahající za nitky. Ve druhé části představení polského loutkovodiče střídá Rus, což souvisí s úsilím bojarů zbavit se cara za každou cenu. Snahu polské šlechty nejprve celou mocenskou situaci na Rusi pozorně sledovat, a poté zasáhnout, vystihuje také nápad inscenátorů s usazením těchto postav do hlediště v samém úvodu. Po přestávce je hlavním tématem přiblížení rozporu mezi důvody chování cara a následky jeho činů.

Největší potenciál k vysvětlení boje samotného cara na pozadí mocenských intrik mají závěrečné scény. Klíčová scéna vypuštění lůzy z klecí, poštvané proti carovi, jež jej následně zabíjí, však trvá příliš krátce na to, aby vynikla. Zcela se zde vytrácí, že paradoxně právě chování cara samotného představuje hlavní důvod nebývalé jednoty rozmanité skupiny jeho odpůrců, což vede k eskalaci celého konfliktu, k následnému sesazení a smrti. Naproti tomu následné hanobení mrtvoly zobrazené jako oslavný tanec s bezvládným tělem odpovídá adekvátnímu vyústění tragického životního příběhu cara.

Novým carem se stává hrdinný bojar Šujskij. Co však závěr, potažmo zvýrazněná témata nabízí a jak mne ovlivňují coby diváka, zůstává i nadále otázkou. Inscenátorům se nedá upřít snaha udělat velké historické drama s množstvím postav, poutavými dialogy a scénami. Avšak díky, místy až přehnané, snaze o aktualizaci se odhalují mezery v dramaturgicko-režijní koncepci, jež mi velmi znesnadňovaly orientaci v už tak dosti složité hře.

Národní divadlo moravskoslezské - Adolf Nowaczyński: Car Samozvanec. Režie, výběr hudby a úprava textu Andrzej Celiński, dramaturgie Ladislav Slíva, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, choreografie a pohybová spolupráce Martin Tomsa, hudební spolupráce Jiří Šimáček, hrají David Janošek, Lada Bělašková, Pavel Cisovský, Vít Roleček, Jan Lefner, Pavel Liška, Marcel Školout, Vladimír Čapka, David Viktora, Tomáš Jirman, Vladimír Polák, František Večeřa, Jiří Sedláček, Petr Houska, Lucie Končoková, Renáta Klemensová ad. Premiéra 26. 1. 2017. Psáno z derniéry v rámci OST-RA-VARu 2. 12. 2017