OST-RA-VAR 2016 - Král Ubu

Mejdan Krále Ubu

Pro Alfreda Jarryho byl údajným předobrazem ústřední postavy Otce Ubu jeho pedagog, jímž Jarry opovrhoval. Inscenace Jana Friče v Národním divadle moravskoslezském se snaží zobrazit hlavní postavu jako určitý odolný typ přízemního oportunisty zdánlivě odnikud. Otec Ubu se u Friče stává odrazem celé společnosti, potažmo jednotlivců, jež mu svou přezíravostí umetají cestičku k uchopení moci, a z Otce Ubu se zničehonic stává Král Ubu.

Cesta Otce Ubu (David Viktora), který se svým „trůnem“ zavítá do Polska, od začátku natáčí televizní štáb. Získané záběry se zobrazují nejprve na velkém plátně. V okamžiku převratu se však nastřádaný vizuální materiál promítá do celého prostoru a stává se Králi Ubu nástrojem odstranění stávajícího panovníka Václava, ale zároveň cílí i na jeho nové poddané a snaží se s nimi manipulovat.

Díky padnoucímu, veskrze všednímu obleku, je Otec Ubu v našich očích obyčejný, ničím nezajímavý člověk. Ubu vylézá ze své stoky bez zbytečného humbuku a nenápadně se šplhá vzhůru. To, zda jej vnímáme jako bezcharakterního politika pohotově využívajícího situace nechává, Frič čistě na nás.

Pojetí inscenátorů využívá motivu masivního tlaku médií, mnohdy zneužívaných k podpoře jedné a ke zdiskreditování druhé strany. Právě proto neustále sledujeme kanál Ubu a o smrti krále Václava se Hromoslav (Ivan Dejmal) s královnou Rosamundou (Anna Cónová) dozvídají z bulvárního plátku s šokujícím a zároveň kompromitujícím titulkem „Král je buzna.“

Po masivní a okázalé discopárty na oslavu nového vladaře následuje agresivní reality show, napadající samé kořeny lidskosti a zbytky sebeúcty. Obdarovávaní královskými dary se tak mění v plejádu pitvoření, odkládání lidských masek a sebetrýznivého ponižování.

K zachycení vzestupu Otce Ubu, jeho vlády a následného rozkladu, vytvořil Nikola Tempír prostor, příznačně absorbující všechnu přetvářku a ponižování, takže se spolu s postavami, jež se v něm nalézají, postupně rozpadá. Díky Fričovým konotacím na dnešní realitu politického prostředí tak v královském paláci můžeme rozpoznat jednací sál poslanecké sněmovny.

Elementární charakterizační princip inscenace představuje práce s nadčasovostí Jarryho intelektuálního textu. Na pozadí grotesknosti, zdánlivé nelogičnosti mluvy a vulgarismů se skrývá tíživý korpulentní stín Otce Ubu, vřed každé, zvláště vyspělé societas. Tuto zhoubnost Frič zahaluje do rychlého střídání různých motivů a extatických obrazů. Útočí na nás hvězda smrti, šňupe se koks, porcuje medvěd, aby byl následně zdemolován výbušným boxerem. Zcela neúprosný a bezohledný temporytnus sekerkou tne a halapartnou probodává diváka úzkostlivě se snažícího něčeho zachytit.

Přes všechnu záměrnost veškerého počínání na scéně by inscenaci občas prospělo zvolnit. Za křečovitě a zcela plánovaně prezentovanou konzumní zábavou se totiž stále skrývá Jarryho precizní text. Aby v očích diváka, s vypětím všech sil odolávajícího Fričovu proudu motivů, nezanikl úplně, je nezbytně nutné všechen materiál rytmicky rozfázovat.

Otec Ubu nemusí nutně představovat typ konkrétního člověka, ale může znepokojivě zobrazovat neduhy společnosti jako celku. Jak jinak si totiž vysvětlit závěrečnou situaci, kdy uchvatitel Ubu společně s matkou Ubu prchá v gumovém člunu do Francie, ale následně je demokraticky zvolen právoplatným vládcem. Opěvovaný Ubu si užívá svou nadvládu a shlíží na své staronové poddané. Šílenství může propuknout na novo.

Národní divadlo moravskoslezské – Alfred Jarry: Král Ubu. Režie Jan Frič, dramaturgie Marek Pivovar, Scéna Nikola Tempír, kostýmy Anna Forstová, projekce Otakar Mlčoch, výběr hudby Jan Frič a Otakar Mlčoch. Hrají David Viktora, Lada Bělašková, Vladimír Polák, Ivan Dejmal, Anna Cónová, Jan Fišar, Tomáš Jirman, Jiři Sedláček, David Janošek, Eliška Adamovská, Michaela Petřeková, Josef Doležal, Jakub Chromčák, Jan Lefner, Marek Viteker, Jiří Dvořák, Jiří Blažek, Tomáš Frýdl, Vladan Stankowicz, Pavel Vaňásek. Premiéra 7. 4. 2016. Psáno z reprízy 8. 12. 2016 v rámci festivalu OST-RA-VAR.