Mezinárodní festival Divadlo Plzeň 2018 - Oblíbené déjà-vu, ale úporná rehabilitace

Z letošního 26. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo jsem se rozhodla poskládat svou Top 3. Tři vybrané divadelní produkce spojuje hluboký vhled do lidské duše, vyžadující stejně tak hluboké pochopení.

O zahajovací představení se postaralo slovinské národní divadlo SNG Drama Ljubljan inscenací Homérova eposu Illias. Příběh desetiletého dobývání Trójy vypráví hlavní hrdinové války, ať ti pozemští či (polo)božští, bez potřeby názorného předehrávání, nýbrž pouze recitací se symbolickými náznaky akce. Ovšem nezůstává pouze u recitace, během představení se dynamika akce stupňuje a celek se stává hudebnější, až ústřední bitva mezi Hektorem a Achillem vrcholí v ohromujícím živočišném tempu a končí několik desítek sekund trvajícími údery tyčí do štítu, kryjícím na zem padlého Hektora. Po chvilce je již téměř nemohoucí Hektor nahrazen masem (vepřovým). Jak velká změna to je? V očích chlípného Dia a jeho stejně náruživé ženy Héry jistě žádná. Popouzí válečné snahy na Zemi pro svoji zvrácenou zábavu a pak je s flaškou v ruce ve vzájemném objetí sledují. Závěrečná píseň s jednoduchým textem „We (he/she/whoever) are going to die“ je přesně podle mého gusta, tedy, kultivovaněji podáno, plná zdravého realismu, navíc bez jakékoliv uměle budované pokory před smrtí. Je tím řečeno to, že chtít se zabít ve válce je zbytečné, neboť to čeká každého, či říká to, že si klidně můžeme válčit, jelikož žádná změna nenastane? Ráda bych věřila, že poukazuje právě na onu zbytečnost. Stejně jako na pošetilost touhy po vícero zemských statcích. Kam bychom si je asi odnesli? S vědomím, že zemřeme, je zejména nesmyslné trávit život snahou zkrátit jinému ten jeho. We are going to die.

Jasno lepo podstín zhyna je inscenací pražské Meetfactory. Jedná se o monodrama osamělého muže, jehož život promění jeho nový čtyřnohý a jednooký společník. Muž se stává méně samotářský a se světem smířlivější. Jakkoliv jsou hrdinovy příběhy samy o sobě vlídné a dojímavé, lví podíl na tom má jeho představitelka Eva Salzmannová. Během vyprávění, ke kterému dokáže využít každou jemnou hlasovou nuanci a prodat jakoukoliv pauzu, si nespočetněkrát pomocí prapodivných úkonů vytváří i scénografii, ač se vyskytuje pouze před ní na stole, jenž je zároveň jedinou stabilní kulisou. Na festivalové repríze se Salzmannové dokonce podařilo při práci na svém kloboučku střihnout i samu sebe, ale navzdory tomu a lehkému proudu krve na sobě nedala nic znát a nemyslím si, že by tato drobná nehoda zásadním způsobem ovlivnila denní osamělou a zahořklou rutinu ztvárňované postavy. Zkrátka určitá její nadsázka, ovšem i velmi citlivá procítěnost dávají alespoň některým divákům poznat, co se může skrývat za zdánlivou asociálností a snad i zlobou. A jistě není náhodou, že tím, kdo si zaslouží, aby byl vyslechnut, snad poprvé v životě, jeho pravdivý příběh, se vším všudy, včetně těch nejtemnějších zákoutí, je pes.

Nicméně moji pozornost letos nejvíce uzurpovalo pouliční divadlo. Hned první den, a poté i den druhý, se do plzeňských ulic vydali Cestující v čase - muž a žena, pár, v dobových šatech odkazujících přibližně do 30. let minulého století, pouze s kufříkem v ruce, ze kterého se linula hudba s židovskými tóny. Tato kulturní identifikace však netvoří součást dramaturgie. Všude, kudy jdou, se snaží dostat, zdá se, co nejkomplikovanější cestou. Prolézají skrze všemožné městem vytvořené prolézačky a pohledy a gesty žádají kolemjdoucí (diváky), aby je následovali. Protože proč by na iracionálním jednání nutně muselo být něco podivného? Následně jsou schopni přisednout na zahrádku restaurace k jinému páru a čekat, co udělá, zda jim nabídne sousto ze své večeře. Když se tak stane, nabídnou sousto dál, aby bylo stejným stylem předáno dalším lidem okolo. Snaží se o vytvoření laskavé vzájemnosti, jež, jak se zdá, ve veřejném prostoru naprosto chybí. Lidé, většinou proti své vůli přemluvení k činnosti s performancí spojenou, nezůstávají déle, než je nutné. V rámci divadla je to pochopitelné, následují herce, na druhou stranu tyto činnosti mimo rámec divadla jsou velmi neobvyklé. Za mě je naprosto dostačující vytvořit pouliční představení, jehož účelem je rozdávat radost.

Tyto tři divadelní zážitky, spolu s celým festivalem, byly pro mě, spíš než cokoliv jiného, opravdovou učebnicí lidí.

SNG Drama Ljublana, Mestno Gledališče Ljubljansko, Cankarjev Dom - Homér, Jernej Lorenci: Illias. Režie Jernej Lorenci, dramaturgie Eva Mahkovic, Matic Starina, výprava Branko Hojnik, kostýmy Belinda Radulović, hudba Branko Rožman. Hrají Jure Henigman, Nina Ivanišin, Aljaž Jovanović, Gregor Luštek, Marko Mandić, Zvezdana Novaković, Jette Ostan Vejrup, Mia Skrbinac, Matej Puc, Blaž Setnikar, Janez Škof, Primož Pirnat. Premiéra 24. ledna 2015, psáno z festivalové reprízy 12. září 2018.

Meetfactory - Sara Baume: Jasno lepo podstín zhyna. Režie Viktorie Čermáková, dramatizace a dramaturgie Matěj Samec, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Myko. Hraje Eva Salzmannová. Premiéra 8. října 2017, psáno z festivalové reprízy 15. září 2018.

Adrian Schwarzstein a Jurate Širvyte-Rukštele: Cestující v čase. Účinkují Adrian Schwarzstein, Jurate Širvyte-Rukštele. Psáno z festivalových repríz 12. a 13. září 2018.