Mezinárodní festival Divadlo Plzeň 2018

Již tradičně, 26 let, otevírá v polovině září divadelní sezónu Mezinárodní festival Divadlo v Plzni. Ač se mu například v Kutné Hoře rozvíjí sebevědomá a progresivnější konkurence, pořád se ještě vyplatí si do západních Čech zajet. Za zahraničními spektákly a – jako každý rok – za pohádkami.

Ani ránu bez pohádek po ránu

Nedá se říct, že bych se na plzeňské otevírání festivalových dnů divadlem (rozhodně nejen) pro děti těšila jako malá. Těším se jako dospělá, která se může hodinu bezelstně kochat a v lepších případech se nechat i unést. Zároveň ve mně hlodá obava, že pohádková krasojízda musí jednou skončit. Naštěstí ta chvíle zatím nepřišla.

Hlavní část festivalu zahájila inscenace Žluté – modrá – zelený Naivního divadla Liberec. Vyprávění založené na knize Daniely Fischerové Duhové pohádky prochází se svým hlavním hrdinou Sluncem a třemi vypravěči vývojem vesmíru propojeným se vznikem takových emocí jako soucit či láska. Obsah je uzpůsoben cílové divácké skupině (děti od tří let), ale i přes svou prostotu a přímočarost nepostrádá poetičnost a díky citlivému hereckému projevu všech aktérů zní upřímně i starším uším.

To, co se k dětem dostává slovem, ovšem představuje pouze část z toho, co dílo nabízí. Nepředávají se zde jen základní hodnoty humanity, připojuje se dost možná první poslech ambientní hudby, samplování lidského hlasu, melodičnosti mluveného slova, hra světel a v neposlední řadě také pozorování kouzelné divadelní proměny objektů v živou součást akvarijních zahrádek. Šest podsvícených průhledných kvádrů se zcela plánovitě mění ve výtvarné instalace, jež si diváci mohou po skončení představení prohlédnout zblízka. Děti se tak stávají svědky divadelních synekdoch (jediný dinosaurus jako zástupce druhu, větev místo stromu) a jiných projevů znakovosti divadla. Navíc však zakouší to, jak může vznikat dílo výtvarné, jak může jeho autor/ka přemýšlet a že konkrétní provedení myšlenky závisí i na osobitém rukopisu. Úhrn formy a obsahu tak tvoří celek hřejivý pro duši i líbivý pro oko, kterým Naivní divadlo Liberec (a zdaleka ne poprvé) formuje citlivé, odpovědné a esteticky otevřené bytosti.

Královehradecký DRAK se pouští do míst o poznání temnějších, nicméně činí tak se stejným umem a nasazením jako jeho severněji položený soused. Inscenátoři v Bílém tesákovi udržují drsnou atmosféru stejnojmenné knižní předlohy a nebojí se mladým divákům předestřít, zač je v divočině přežití. Především první část před tím, než se Tesák (Milan Hajn) dostane ke starému indiánovi, oplývá nezvyklou syrovostí a naturalismem; to když v jeho útrobách zmizí živá stonožka. Hutná atmosféra stojí na potemnělém jevišti, hučivém zvuku v pozadí, skučení větru i Tesáka, resp. jeho představitele Hajna, ale hlavně živém snímání, jež dění ukazuje z perspektivy zvířete. Malá ruční kamera se pohybuje mezi několika dřevěnými krychlovými nádobami naplněnými sněhem a jinými přírodninami simulujícími aljašskou krajinu. Frenetické rozhlížení, přibližování a oddalování přenáší živost hereckého projevu i na promítací plátno a vtahuje publikum do ledového dobrodružství. Kamera zůstává přítomná až do samého konce a i v méně intenzivních chvílích ukazuje, že nadužívaný fenomén současného divadla se dá ještě použít smysluplně, originálně a s citem.

Mimo užití kamery je třeba ocenit především jejího „držitele“ Milana Hajna, který s nástrojem srůstá v jedno a jejich nerozlučný svazek nabízí jedinečnou možnost vhledu do psího života. Hajnovo psí převtělení vůbec ukazuje příjemně uměřené herectví, jež si z chování čtyřnohého stvoření uvážlivě volí jen to nejnutnější, aby to mohlo být s přesným načasováním použito.

Bílý tesák rozhodně nepatří mezi jednoduše líbivé inscenace, klade nároky na diváky všech věkových skupin a já jsem za to ráda. Vrstevnatý příběh o svobodě, nespoutanosti a jinakosti se nebojí drsných a těžkých životních momentů a servíruje je dětem bez příkras a rozpaků. Za šťastným koncem stojí náročné rozhodnutí a odhodlání. Někdy prostě zázraky potřebují trochu pošťouchnout.

Domácí Divadlo ALFA do této konstelace přispělo inscenací pohybující se v mezích klasického pohádkového schématu. V loutkových Třech silácích na silnici se tři bratři vydávají na zděděných motocyklech do světa na zkušenou. Hned na první benzínce se pumpařka Marcelka dostane do spárů proradného kamioňáka a jejich putování dostává konkrétní cíl. Vše dobře dopadne, bratrům se dostane partnerek a naučí se, že opravdová síla tkví ve spolupráci a vzájemné pomoci. Také po výtvarné stránce se dílo drží tradičních konceptů a téměř by hrozilo, že mezi svými festivalovými souputníky zapadne. To ale nedovolí herecký elán a nasazení plně se projevující v písních prokládajících jednotlivé obrazy. Švih a vtip, typické pro scénáře Víta Peřiny, díky tomu ještě vyniknou a inscenace se stává opravdu bezstarostnou jízdou.

Vtrhnout do cizího života bez pozvání

Trend imerzivního divadla hýbe v posledních letech kulturním děním napříč světem. Ne vždy ale tato populární forma slouží tak závažnému obsahu, jaký se rozhodli otevřít v krakovském Teatru Ludowém. I když kompaktnosti inscenace Tajný život Friedmanových padla za oběť velká část interakce i svobodný pohyb v prostoru, myslím si, že tvůrci zvolili formát dobře, resp. se s ním dokázali výborně sladit.

Příběh rodiny Friedmanových se stal americkým veřejným zájmem v roce 1987 a zůstává jím vlastně dodnes. Začalo to nálezem zásilky dětské pornografie adresované Arnoldu Friedmanovi, pokračovalo obviněním ze zneužívání dětí, které zahrnovalo i Arnoldova syna Jesseho, a jednu z pomyslných, ale rozhodně ne finálních teček představilfilmový dokument Capturing the Friedmans Andrewa Jareckého. Ten se také v podání Ryszarda Starosty stává průvodcem diváků po osudech této na první pohled běžné rodiny.

Od začátku lze tušit, že něco není v pořádku. Diváky v hledišti vítá tichá, avšak intenzivně pohřební hudba. Následuje veselé rodinné video o největším trpaslíkovi, a pak se publiku v krátkém monologu představí Jesse (Piotr Franasowicz). Vchází veselý mladík a odchází zničený, převálcovaný člověk. Celý herecký oblouk trvá přibližně pět minut. Přechod tak přichází poměrně náhle a spád má nečekanou hloubku. Pouze nižším posazením hlasu, mírným zpomalením dikce a bezmocným, ač neústupným výrazem v očích Franasowicz prozrazuje, že póza bezstarostného teenagera v sekundě nenávratně zmizela. V tomto malém výstupu obsáhne celý emoční rozsah následujících téměř tří hodin. A to s neuvěřitelně koncentrovanou silou.

Poté už jsou diváci vedeni na jednotlivá dějiště skrývající se pro potřeby festivalu v útrobách Tylova divadla. Nejprve dorazí k domu Friedmanových, kde okusí opojnou chuť interakce, ale také se plně dostanou do spárů inscenátorů. Bez dotazů a v danou chvíli také bez znalosti příběhu vběhnou do uzavřeného prostoru a pod poměrně lacinou ponukou schovaných pětistovek se stávají součástí policejní razie. V nejlepším se začínají trousit herci a nechápou, proč se někdo bezostyšně prohrabuje jejich osobními věcmi. V tu chvíli mne navzdory vědomí divadelní fikce zamrazí a jsem ráda, že jsem jako početní přebytek zůstala za oknem. A myslím si, že přesně tam nás tvůrci chtěli mít. Uvnitř nebo vně, člověk se za pár minut stal definitivně součástí dění.

Jedna z největších kvalit inscenace tkví ve zcela jednoduchém rozhodnutí procházet zbylé události chronologicky. Po výrazném a rozpohybovaném úvodu přichází mnoho protichůdných informací. Každá má dostatečný prostor a přesvědčivého hlasatele/ku. Publikum se pomalu a často přesouvá z místa na místo. Představení se zdá nekonečné. Ne nudné, ale dlouhé a náročné. Jako soudní proces. Jako život s cejchem.

Když už převažují argumenty proti Friedmanovým,  objeví se nová obhajoba a naopak, až do konce. Nepřichází rozhřešení. Reálný příběh ho nemá a inscenátoři do díla žádné vlastní, díky bohu, netlačí. Rozhodli se „jen“ v obdivuhodné šíři a s neobvyklou naléhavostí rozvinout celou spletitost tohoto případu.

Když podvádíš ty, podvádí i ten naproti tobě

Maďarský režisér Kornél Mundruczó svou vyhrocenou situaci objevil přímo ve své domovině. Jeho hyperrealistický řez současnou společností se zaobírá excerptem ze životů lidí na sociálním okraji a těch, kteří na nich vydělávají. Unikát ze Zdání života činí plastičnost, s jakou se věnuje několika desítkám minut v dějinách jednoho bytu.

Vyslanec firem vlastnících nemovitost se snaží vyhodit z bytu starou Romku Ruszóovou (Lili Monori), jež se oprávněně brání především byrokratickému postupu, přičemž stihne u toho vypovědět celý svůj život. Tady se začíná ukazovat, jak globálně svoji sondu Mudruczó s dramatičkou Katou Wéber pojímají. Nehodlají dělit společnost na dobré a špatné, a vlastně ani na lepší a horší. Chtějí ji předvést přesně v té komplikovanosti, v níž existuje. Vyprávění staré dámy balancuje provázanost mezi tím, co Ruszóové způsobil systém především komunistického režimu, a tím, že se nebojí sociální systém využít a mít na něj (snad) nepřiměřené požadavky. Obdobně vyvažují i postavu jednatele (Roland Rába). Očividně pracuje pro firmu/y vydělávající na chudých a oklikou i na státním sociálním systému, často překračuje etické a zřejmě i zákonné hranice. Zároveň však přivolává záchranku, když se ženě udělá špatně, a donutí dispečera, který inkriminované sídliště považuje za lékařskou no-go zónu, aby vůbec záchranku vyslal a aby ji vyslal ihned. Nicméně po odvozu Romky se do bytu vrací s novou „obětí” (Annamária Láng) a zcela lakonicky jí vnutí mezitím zpustošený byt. A ona mu na oplátku taky lže, protože v bytě nebude bydlet sama, ale se svým asi desetiletým synem (Dáriusz Kozma), jehož záhy nechá v bytě samotného kvůli schůzce s milencem. Závěrečná symbolická smrt chlapce rukou syna staré Romky (Zsombor Jéger) a provázání se skutečným maďarským případem z května 2015 tak jenom pro potřeby divadelního představení končí koloběh, který jinak běží stále dokola.

Naivní divadlo Liberec – Daniela Fischerová: Žluté – modrá – zelený. Koncepce, režie, hudba Filip Homola, výprava Kamil Bělohlávek, dramaturgická spolupráce Vít Peřina. Premiéra 4. ledna 2018. Psáno z reprízy 12. září 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.

Divadlo DRAK – Jack London: Bílý tesák. Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, výprava Antonín Šilar, kostýmy Tereza Venclová, hudba Daniel Čámský. Premiéra 3. března 2018. Psáno z reprízy 13. září 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.

Divadlo ALFA – Vít Peřina: Tři siláci na silnici. Režie Tomáš Dvořák, dramaturgie Petra Kosová, výprava Ivan Nesveda, hudba Petr Vydarený. Premiéra 22. května 2017. Psáno z reprízy 14. září 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.

Teatr Ludowy, Krakov – Marcin Wierzchowski, Daniel Sołtysiński: Tajný život Friedmanových. Režie Marcin Wierzchowski, scéna Barbara Ferlak, kostýmy Ewa Mroczkowksa, hudba Urszula Chrzanowska. Premiéra 19. listopadu 2016.  Psáno z reprízy 13. září 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.

Divadlo Proton – Kata Wéber: Zdání života. Režie Kornél Mundruczó, dramaturgie Soma Boronkay, scéna a kostýmy Márton Ágh, kostýmy Melinda Domán, světla András Éltető, hudba Asher Goldschmidt. Premiéra 27. dubna 2016. Psáno z reprízy 16. září 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.