Janáček Brno 2016 - Z mrtvého domu

Janáček ve španělsko-německých rukou

Calixto Bieito. Už jen toto jméno znalcům či milovníkům opery prozradí, co mohou očekávat od inscenace, na níž se podílel coby režisér. Rozhodně půjde o nevšední zážitek. Přesvědčit se o tom mohli i návštěvníci letošního ročníku festivalu Janáček Brno, když zavítali na představení opery Z mrtvého domu v podání Norimberského státního divadla.

Španělský režisér Calixto Bieito proslul svéráznými nastudováními klasických operních dramat, do nichž ale vkládá množství násilí, nahoty, zvrácenosti a sexu. Bieitovy režie se velmi často pohybují na samé hraně přijatelnosti, a jak dokládaly spěšné odchody některých diváků z brněnského představení, pro mnohé i za ní.

Z mrtvého domu je posledním dílem Leoše Janáčka před jeho náhlou smrtí v srpnu 1928. Předlohou se mu stal román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, v němž líčí život vězňů v nelehkých podmínkách ruského lágru. Ústřední linii příběhu tvoří vzpomínání vězňů na jejich předchozí život a zločiny. Jde o téma už svou podstatou drsné a depresivní. V Bieitově naturalistickém nastudování vyplouvají plně na povrch nejnižší lidské pudy a temné stránky, jež se v takovém prostředí přirozeně objevují. Zcela explicitního zhmotnění se jim dostává především v bizarním pantomimickém představení, jímž vězni oslavují den volna. Na scéně se objevují čerti s velkými červenými faly, vězeň v roli necudné a sexuálně chtivé mlynářky a dojde i na zcela neskrývanou nahotu. Vulgarita, chtíč a násilí se objevují už v Janáčkově libretu, ale v mnohem umírněnější podobě. Oproti předloze však inscenaci chybí záchvěv naděje a víra v lepší život. V samotném závěru, kdy se má vězni Gorjančikovovi (Kay Stiefermann) dostat propuštění, jej Bieito v rozporu s libretem nechává lhostejně zastřelit. Činí tak zcela bez důvodu a vysvětlení.

Odpudivou atmosféru věznice se podařilo vytvořit i strohým a chladným scénickým pojetím. Herci se pohybují v kalužích vody, mezi rozházenými kusy oděvů a odpadků. Na závěr na scéně zůstává ležet i několik mrtvol v pytlích. Dominantním, avšak významově ne zcela využitým prvkem scény je přítomnost reálného dvouplošníku, jenž se v jednu chvíli spustí z provaziště a na závěr se tam opět vrací. Letadlo zastupuje v předloze zmiňovaného orla se zlomeným křídlem, o nějž se vězni starají. Orel pro ně zobrazuje určitý symbol svobody a naděje. Totožný význam však letadlo, kvůli režisérskému zásahu v závěru inscenace, postrádá. Ve chvíli, kdy se dvouplošník zvedá vzhůru, vězni sice nadšeně zpívají „svoboda, svobodička“, ale slova najednou postrádají smysl. Žádná svoboda přece nepřišla. Propuštěného Gorjančikova zastřelili, letadlo odletělo a vězeňský život se navrátil do starých beznadějných kolejí, jakoby se vůbec nic nestalo.

Bieito, ve snaze udržet svůj režijní rukopis a zřejmě i šokovat, popírá Janáčkovo motto „V každém tvoru jiskra boží“, jímž svou operu opatřil. Tato „jiskra“ se vytrácí právě necitlivým zásahem v závěru. Místo, aby vyvolal soucit a naději, působí jen znechucení a nepochopení. Norimberská inscenace ve výsledku klouže pouze po povrchu, než aby se zkusila ponořit pod něj. Režisérovy výstřelky v podobě násilností a oplzlostí působí poněkud samoúčelně a prvoplánově. Ke katarzi, tak podstatné v Janáčkově díle, bohužel nedochází.

Hudebně, pěvecky i herecky se ovšem jedná o velmi kvalitní nastudování náročného titulu, jež má moc diváka strhnout do víru tíživého napětí a nenechat jej vydechnout. Za příkladnou lze považovat především práci se sborem, čítajícím několik desítek mužů. Sbor se pohybuje jako jedna přesně organizovaná organická masa, plynule a nevypočitatelně. Z této masy mužů vystupuje několik sólistů, z nichž jmenovitě zmíním například tenora Tilmanna Ungera v roli Luky Kuzmiče, Kaye Stiefermanna jako Gorjančikova, Antonia Yanga jako Šiškova nebo amerického tenora Camerona Beckera v postavě mladého Aljeji.

Norimberské divadlo přivezlo do Brna inscenaci v mnoha ohledech kontroverzní, jejíž přijetí či odmítnutí zcela závisí na otrlosti a vkusu konkrétního diváka. V kontextu současné české divadelní scény, se ale nejedná o inscenaci přehnaně provokující či nepřijatelnou. Stačí se podívat na další tvorbu tohoto režiséra, aby se ukázalo, že v tomto ohledu z toho náš Janáček vyvázl ještě dobře.

Státní divadlo Norimberk – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Dirigent Marcus Bosch, režie Calixto Bieito, scéna Calixto Bieito, Philipp Berweger, kostýmy Ingo Krügler, dramaturgie Johann Casimir Eule. Hrají Tilmann Unger, Edward Mount, Antonio Yang, Kay Stiefermann, Cameron Becker, David Yim a další. Premiéra 12. března 2016. Psáno z reprízy 12. října 2016 na festivalu Janáček Brno.