foto: Martin Popelář

Festival NORMA - Den první

19. 11. 2016

Vždycky, když vyrážím do Ostravy, těším se. Z nějakého, mne samotné neznámého důvodu, mám to hornické město na severu nepředloženě ráda. Zřejmě lví podíl na tom má fakt, že sem zajíždím především na kulturní akce, které tady prostě a jednoduše pořádat umí. Vždy s nadšením, otevřeností a kvalitní dramaturgií. Potvrdil to i druhý ročník festivalu autorského divadla a současného umění NORMA, odehrávající se letos v prostorech bývalého obchodu Bauhaus.

Těžko soudit něco ucelenějšího o první performanci Bagrový balet polské umělkyně Izi Szostak, jelikož se z důvodu poruchy jednoho z bagrů neodehrála v plánované podobě. Nicméně i bez finální pointy lze něco říci o procesu, jenž se dílu podařilo ve mne zasít. Svým důrazem na ladnost a krásu jakéhokoli pohybu lidí i věcí mi otevřela dveře k jiné, jemnější rovině vnímání. Pak se i úklid tekutiny po kolapsu stroje, posypávání pískem a jeho následné shrabávání množstvím techniků za zvuků poklidného housu proměňuje v událost hodnou pozornosti a vrací člověku víru v kouzlo všedního.

foto: Martin Popelář

Paweł Sakowicz; foto: Martin Popelář

A naopak tím, že pohybu neupírá ani jeho přípravnou fázi, rozhoupávání, nutkání a až temné vnitřní tření, také performance připravila živnou půdu zážitku následujícímu, totiž představení Skugga Baldur pražského Studia Hrdinů. Ve vlastní dramatizaci Sjónova románu Syn stínu inscenátoři představují na pozadí islandských reálií hlubiny veskrze všelidské. Samozřejmě hlubiny jak se patří temné a drásající. Přikrádají se k publiku se syrovou básnivostí z našeho pohledu přirozenou pro severské vidění světa. Hon na lišku, zacházení s postiženými jedinci i popis geopsychogolické pustiny ukazují nelítostnost a urputnost, ale na druhou stranu rovněž nebojácnost pohlédnout do tváře Stínu. S ním konfrontují i diváka, když nechají masku Chaosu/Smrti/(doplňte dle libosti svých zasutých strachů) stoicky procházet ulicemi velkoměsta i velkolepě prázdnou krajinou za nenápadně gradujících zvuků tepajících spodních proudů.

Tereza Hofová; foto: Martin Popelář

Tereza Hofová; foto: Martin Popelář

Převládající expresivní vizualita masek či kreseb podobající se dílům Basquiata se snoubí s minimalismem některých projekcí, kupříkladu statickým záběrem vody uváděné do varu, později obarvené čajovými lístky. Obé má svou neskutečnou sílu, ať už subtilně jemnou či útočnější a dravější. Jejich prolínání nicméně působí tak, že okouzlení jedním se spontánně přelévá ve fascinaci druhým bez většího šoku, tudíž nenechá diváka uhnout pohledem a díky estetickému zalíbení v něm svobodně víří emoce. Nemyslím si, že je nutné dávat jim jména (nakonec by stejně byla pro každého jiná). Důležitějším zůstává vědomí jejich existence a jejich umění jitřit.

Tento celý malý divadelní svátek by se nemohl udát bez ústřední a jediné herečky Terezy Hofové, živlu ovládajícího celé jeviště. Živelnost ovšem netkví ve vnější přehnanosti, ale ve vnitřním přetlaku a ve spoléhání se na to, že vyřčená slova unesou svou váhu samy. Stačí je k sobě připustit a pocítit.

Vanja Rukavina, Karel van Laere; foto: Martin Popelář

Julia Mitoni, Karel van Laere; foto: Martin Popelář

Performance BOKKO pak tvořila zdánlivý protipól Skuggy i Bagrového baletu. Dílko běží neuvěřitelnou rychlostí. Projekce mangy s příběhem hlavních hrdinů střídají jejich taneční výstupy podporované multiplikací postav na plátně, nechybí ani reklamy na Fantu, „živé“ videovstupy přátel a fanoušků, sladká, otupující vůně osvěžovačů vzduchu či mávající zlatá kočičí soška. Jednoduše formát strhující a fantastické televizní show v rytmu dusajícího techna. Nakonec přichází nadmíru přátelská a entuziastická výzva k participaci publika. Pozitivní vibrace korejského popkulturního fenoménu bokko dance hýbou celým prostorem bývalého obchodního domu Bauhaus, leč na mysl se pomalu vkrádá otázka po něčem za tím explozivním humbukem. A zde se znovu dostává ke slovu pustina z předchozího představení. BOKKO Karla van Laere a Vanjy Rukaviny ukazuje prázdnotu a náhražkovost vizuálních smrští dnešní doby. Člověk se ani nestihne nadechnout a už má před očima další podnět a další a další bez nutnosti pídit se po příčinách a důsledcích. Za precizní formou a provedením, které nenechají diváka bez úsměvu na tváři a poškubávání v bocích, tak vystupuje vážné téma. Bez zbytečných polopatičností a s energií, jež v našich končinách nemá konkurenci.


Iza Szostak: Bagrový balet. Koncept, choreografie Iza Szostak, performeři Iza Szostak, Paweł Sakowicz. Premiéra 8. listopadu 2015. Psáno z reprízy 11. listopadu 2016 na festivalu NORMA.

Studio Hrdinů – Sjón, Kamila Polívková, Tereza Hofová: Skugga Baldur. Režie Kamila Polívková, dramaturgie Jan Horák, scéna a světelný design Antonín Šilar, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Ryan van Kriedt, Jón Sæmundur Auðarson, projekce Antonín Šilar, Jón Sæmundur Auðarson, výtvarná spolupráce Jón Sæmundur Auðarson, Sindri Ploder. Hraje Tereza Hofová. Česká premiéra 4. března 2016. Psáno z reprízy 11. listopadu 2016 na festivalu NORMA.

Karel van Laere, Vanja Rukavina: BOKKO. Choreografie Karel van Laere, Vanja Rukavina, hudba DJイアソン, VJ Peter van Til, manga Mustayaki, světelný design Raoul Baeten, režie Helena Muskens, Quirina Racké. Tančí Karel van Laere, Vanja Rukavina, Julia Mitoni, Jihane El Fahidi, Tessa Wowor/Cheroney Pelupessy. Psáno z reprízy 11. listopadu 2016 na festivalu NORMA.

Autor: Jiřina Hofmanová