zdroj: facebook Gogol center

Divadlo Plzeň 2016 – (M)učedník, Vojcek

26. 9. 2016

Už ze zběžného průzkumu názorů v hledišti a foyer Nového divadla v Plzni jsem zjistila, že svůj report z Mezinárodního festivalu Divadlo budu psát navzdory většině. Ne, že by mne to nějak zvlášť těšilo, naopak – spíše překvapilo, leč nemohu jinak. Možná jsem přes zcela odpočinkové prázdniny ztratila „vybraný“ vkus, možná jsem jen prohloubila své osobité gusto, možná se jde jen o chvilkový výkyv a na příští přehlídce už budu zase přikyvovat či vrtět hlavou ve stejném rytmu jako ostatní. Prozatím se pokusím předat zprávy z opačné strany barikády.

Přiznávám, že při našedivělé vzpomínce na Serebrennikovovi Parchanty, kteří se na programu festivalu objevili před čtyřmi lety, jsem ani od (M)učedníka raději nic neočekávala. A bohužel opravdu nastal stejný hlavní problém – ani jedna z inscenací neměla (pro mne) dostačující atmosféru ani temporytmus a asi po půl hodině jsem o ně začala ztrácet zájem. Řemeslně se nedá dílu nic vytknout. Počínaje textovou úpravou odpovídající reáliím a poměrům v současném Rusku, přes bezchybnou výtvarnou složku pracující s prostou scénografií a jednoduchými projekcemi až po civilní herectví kvalitativně vyrovnaného kolektivu se vše zdá v pořádku. Snad až příliš v pořádku, řez prochází vším příliš čistě a hladce, na druhou stranu ne tak bryskně, aby udivoval a fascinoval svou chirurgickou přesností. Nehodlám popírat, že především v první polovině se koncentruje množství zábavných, a přesto neveselých momentů, jenž by mohly tvořit páteř díla. Zapadají ovšem do propasti chvil vážných, postrádajících napětí. Paradoxně tak lépe funguje moment uvědomění si, jakým malým nelidskostem se to vlastně pousmívám, než konfrontace s vážnými kontemplaci nad Biblí, vědou a mučednictvím. Ráda věřím, že ve své domovině právě svou věcností, strohostí a samozřejmě tématem náboženské radikalizace inscenace působí silně a velmi politicky, ale v našich zeměpisných šířkách nemohu tyto pocity sdílet.

zdroj: archiv divadla

zdroj: archiv divadla

 Myslím, že právě i díky kontrastu s režijním stylem Kirilla Serebrennikova se mnou mnohem víc rezonoval domácí, plzeňský Vojcek z dílny režijního tandemu SKUTR, jemuž jsem ochotná odpustit i hranici kýče v podstatě překračující a prvoplánově dojímavý závěrečný moment. Zde se mi naopak dostalo toho, co mi několikrát předtím u dua Kukučka-Trpišovský chybělo. Totiž z díla samotného jasně patrný důvod, proč jej vytvářet zrovna tady a teď. Ústřední motiv inscenace tvoří neexistence rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Tato problematika se odráží ve dvou různých podobách. Pro mocné a bohaté představuje animozita jejich přirozenost, jsou to poživačníci a predátoři. A tak se zvířata stávají i z chudé vrstvy jejich služebníků, protože se s nimi nakládá jako se zvěří a jsou staveni do pozice tvorů hodných opovržení a otrockého zacházení, s níž pak všichni marně bojují. Snaha vymanit se z postavení, do něhož byl společností vsunut, a zároveň nemožnost tohoto aktu přivádí Vojcka (Pavel Neškudla) k šílenství. K šílenství tichému, drásajícímu vnitřek člověka a jeho duše, šílenství skrývajícímu se v drobných tělesných záškubech a vyvěrající ve vraždě družky Marie (Andrea Mohylová). Vše se navíc odehrává v prostředí příznačně post-apokalyptickém. Kostýmy už tak seskládané z kusů nijak zánovní se pářou na mnoha místech, vysoký, vykachličkovaný prostor (snad dno bazénu, snad jatka) poznamenaly proudy nečistých tekutin. Nehostinná krajina zabydlená bytostmi, z nichž si každá po svém chce urvat co největší kus života.

zdroj: facebook Mezinárodního festivalu Divadlo

foto: Jaroslav Prokop

Navzdory tomu, že vývoj evropského divadla konvenuje spíše směru, jímž se vydává Serebrennikovova inscenace, náměty k přemýšlení a prožití ke mně tentokrát proudily z estetizovaných a zaplněných „skutřích“ obrazů. Jejich naléhavost a schopnost obnažit lidskou povahu mi zase jednou přinesly možnost nechat se divadlem unést do sfér, jenž shlíží na náš svět z výše a nestačí se divit.


 Gogolovo centrum, Moskva – Marius von Mayenburg: (M)učedník. Režie a kostýmy Kirill Serebrennikov, scéna Věra Martynova, hudba Ilya Demutsky. Hrají Julie Aug, Svetlana Bragarnik, Anton Vasiljev, Alexandr Gorčilin, Viktorija Isakova, Nikita Kukuškin, Andrej Rebjonkov, Alexandra Revenko, Irina Rudnickaja. Premiéra 13. června 2014. Psáno z reprízy 9. září 2016 na festivalu Divadlo.

Divadlo J. K. Tyla – George Büchner: Vojcek. Režie SKUTR, dramaturgická spolupráce Klára Špičková, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Hrají Pavel Neškudla, Ondřej Rychlý, Petr Konáš, Jan Holík, Denny Ratajský, Michal Štěrba, Marek Mikulášek, Andrea Mohylová, Zuzana Ščerbová, Ondřej Vacke, Monika Švábová a další. Premiéra 17. října 2015. Psáno z reprízy 10. září 2016 na festivalu Divadlo.

Autor: Jiřina Hofmanová