Divadelní svět Brno 2017 - Den první - Nepřítel lidu

Povrchnost zastřená ironií

Ibsenův Nepřítel lidu se od roku 1945 inscenoval na českých scénách pouze devětkrát. Přesto například vedle Nory, Hedy Gablerové, Peera Gynta a Divoké kachny patří k těm častěji inscenovaným. Slovácké divadlo od roku 1957 uvedlo čtyři jeho dramata. Právě čtvrtou uvedenou hrou Henrika Ibsena v Uherském Hradišti byl loňský Nepřítel lidu v režii Zdeňka Duška.

Inscenace Slováckého divadla je uváděna s podtitulem Síla interpretace. Ten překvapivě hraje v představení opravdu velkou roli. Po celou dobu dění nám do situací a scén vstupuje komentátor (David Vaculík), který se sám nazývá antikonfliktním týmem. Vysvětluje určité divadelní principy a teorie, například pohyb divadelního znaku. Stejně tak dává dva příklady možností různých interpretací postav přispívajících k různému vyznění nejen situací, ale i k různému výkladu a pochopení jejich motivací a jednání. Například u Petra Stockmanna (Pavla Hromádky) můžeme vidět, že ve chvíli, kdy jedná arogantně a nadřazeně, je jednoznačně zlý, mocichtivý politik a hodnostář, ale když tutéž scénu hraje smířlivě a kompromisně, může být jeho jednání pochopitelné a v jistém smyslu i obhajitelné. Ke zcizení dochází nejen v případech komentování a upravování scén, ale i ve chvílích, kdy diváci mají možnost „nehlasovat“ o určitých nadcházejících událostech. Například, jestli bude přestávka. Nejsilnějším zcizením je scéna, kdy si všechny postavy vezmou party čepičky, jež slouží k rozlišení, kdy kdo hraje a kdy jen komentuje, a čekají na otázky pokládané z publika. Postavy vystupují z rolí a odpovídají jako herci. V případě uvedení na DSB se spíše neptá. Celkem padl pouze jeden dotaz.

Komentováním a přidáváním scén či jejich opakováním se Ibsenovo drama silně ironizuje. Téhož se dociluje skrze herce a jejich interpretaci postav. Často jsou hodně stylizovaní, scény gradují do absurdností a mnohdy se mimicky pitvoří. Ironický způsob režie je sice divácky vděčný, ale díky němu se ztrácí a banalizují celkem podstatná témata, které hra nese. Absolutně se ztrácí občanská odpovědnost, boj za pravdu či čest. Z Tomáše Stockmanna (Tomáš Šulaj) se stává bláznící šašek, jenž bojuje s větrnými mlýny. Přesto, že jej Šulaj hraje do posledního dechu. Celou inscenaci shazuje a z diváků dělá trochu hlupáky druhý konec prezentující idealistický, budovatelský pohled do světlé budoucnosti. I když inscenačně jde o konec spíše tragický.

Duškova inscenace působí plytce, často až trochu estrádně. Hudba evokující nekonečné seriály nebo televizní soutěže sice působí efektně, ale jen podporuje lacinost vyznění. Herecky je Nepřítel lidu spíše nadprůměrný a scény jsou často zábavné, vtipné. Ovšem žádný smysl a význam za vtipy a pitvořením hledat nelze. Slovácký Nepřítel lidu podstatné myšlenky tak mocně schovával za humor, až z nich nic nezbylo.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu (Síla interpretace). Režie Zdeněk Dušek, dramaturgie Iva Šulajová, scéna Milan Popelka, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Martin Štědroň, hrají Tomáš Šulaj, Klára Vojtková, Tereza Hrabalová, Pavel Hromádka, Pavel Majkus, Jiří Hejcman, David Macháček, Jiří Blaha, David Vaculík a další. Premiéra 9. dubna 2016. Psáno z uvedení na festivalu Divadelní svět Brno 12. května 2017.