Divadelní festival Kutná Hora I

Za horizontem prvního ročníku

V Kutné Hoře, pro potenciální diváky atraktivně lokalizované v příjemné dostupnosti do hlavního města, se na začátku září 2016 uskutečnil druhý ročník Divadelního festivalu Kutná Hora zaměřujícího se na původní projekty a „českou a slovenskou avantgardu“.¹ Za značně konvenčním pojmenováním festivalu se tak skrývají díla, která si zaslouží pozornost již jen pro svou originálnost a autorskou průbojnost, mnohdy zastiňující ambici najít si tzv. většinového diváka. Uskutečněný druhý ročník dokazuje, že organizátoři festivalu – spolek Kulturní invaze – překonali kritický první ročník, jenž může být prubířským kamenem vlastních schopností, obhajitelnosti koncepce a v neposlední řadě pochopitelně problematickým z hlediska hledání finančních prostředků nutných k realizaci festivalu.

Výhodná časo- (začátek září) -prostorová lokalizace (na začátku divadelní sezony před rozjezdem „plného provozu“ a turisticky atraktivním, Praze nevzdáleném městě) s sebou zároveň přináší i některé provozní potíže: kulturně a turisticky založené město nabízí paralelně více akcí, v nichž se může roztříštit divácké spektrum (jmenujme např. v té době konaný Kutnohorský varhanní festival). Snad i z těchto důvodů sestávalo publikum při některých inscenacích převážně z organizátorů a jejich přátel, zájem z řad běžných diváků se podařilo získat např. při dětských představeních, pro něž se i při krátkém třídenním rozsahu našlo v koncepci festivalu místo. V neposlední řadě se festival svou programovou skladbou vymezuje vůči etablovanému mezinárodnímu festivalu Divadlo v Plzni, konajícímu se ve stejné době na začátku září.

Úvodní Stoka

První festivalový den zahajovala hned dvě představení bratislavského nezávislého Divadla Stoka, fungujícího v současné době jako občanské sdružení. Stoka patří, oproti jiným seskupením účastnícím se festivalu, k již zavedeným divadelním souborům, neboť vrcholného tvůrčího období dosahovala v devadesátých letech minulého století. I přesto však lze současné složení uskupení, po celou dobu své existence spjatého s režisérem Blaho Uhlárem, zařadit k „avantgardním“ souborům, jejichž tvorba se svou výlučností řadí na okraj klasického činoherního epicentra. Účast na kutnohorském festivalu lze ocenit již proto, že Stoka nemá vyjma zlínského Setkání/Stretnutie mnoho příležitostí představit se českému divákovi. Do Kutné Hory přijel Uhlár se souborem již podruhé a prezentoval zde dvě své inscenace z podzimu 2015: monodrama Bordeline a inscenaci Kritérium.

Inscenační postupy Blaho Uhlára vycházejí z principu kolektivní tvorby: herci dostanou zadané téma, jež na základě vlastních asociací a nápadů rozehrávající do jednotlivých scének a etud, z nichž se nakonec sestaví výsledný inscenační tvar a herci jej tzv. zafixují (z poslední doby např. Víťazstvo nebo právě Kritérium). Z této praxe se vyčleňuje monodrama Bordeline, jež vychází z románu autorky Ivany Gibové, která spolu s Blaho Uhlárem napsala scénář pro jeho divadelní ztvárnění. Hlavní roli deprivované ženy s komplikovaným vztahem k vlastnímu otci, determinujícím všechny její následné partnerské (neúspěšné) vztahy i (nízké) povědomí o vlastní sebeúctě, ztvárnil herec Peter Tilajčík. Složitý osud ženy, jenž přejíždí z města do města a hledá v nich muže, který by ji naučil skutečně milovat a kvůli němuž by již neutíkala dále, Tijalčík zprostředkovává plynule vedeným monologem (až drobná počáteční zaváhání), s pro soubor příznačnou zrychlenou dikcí a s minimálním frázováním. V tomto až hlubinném rozkrývání vlastních traumat graduje dramatičnost nejen díky hercově práci s grimasou, pohybem (na malém prostoru kruhově vymezeného pódia ohraničeného spuštěnými řetízkovými provazci, znázorňujícími výseč jeho mikrosvěta), ale také prostřednictvím pěveckých čísel z první poloviny minulého století. Ta herec zpívá za doprovodu kláves (Braňo Mosný). Jejich úloha v inscenaci spočívá také v dokreslení neúnosnosti vlastního života a jeho střídavých vzestupů a pádů (nepříjemný, podprahový tón). Inscenace na diváka může přenést část hercovy „terapie“ v zamyšlení nad vlastními, možná ne vždy úplně jednoduchými, rodinným vztahy a jejich determinanty.

Pravidelným divákům bratislavského souboru prezentovala Stoka ve svém druhém festivalovém představení Kritérium známou a typickou formu inscenace, jež sestává ze sledu nacvičených etud, variací na zadané téma. Oproti inscenaci Víťazstvo, představené na prvním ročníku, však dané scény vykazovaly přece jen konzistentnější rysy a precizněji vypracované dramatické (či pointové) oblouky. Výstavbovým principem jednotlivých etud vzniklých na principu výše zmíněné kolektivní tvorby je práce s absurdním humorem, ironií, sklouzávající až na hranici brutálnosti a bezcitnosti. I přes jistou fragmentárnost scény zpodobňují variace na mezilidské vztahy, jejichž odkrývání, a odhalování bez všech servítek, je jedním ze záměrů bratislavského souboru.

1^ Dodejme, že slovo avantgarda je zde nutno chápat ve smyslu tvůrčí průbojnosti, invenčnosti, protože dané slovo ve svém hlavním významu více odkazuje k uměleckým směrům první poloviny 20. století.

Divadlo Stoka – Ivana Gibová, Blaho Uhlár: Bordeline. Režie Blaho Uhlár, klávesy Braňo Mosný, hraje: Peter Tilajčík. Premiéra 17. října 2015. Psáno z reprízy 8. září 2016 na Divadelním festivalu Kutná Hora.

Divadlo Stoka – Kritérium. Režie Blaho Uhlár, výtvarná koncepce Miriam Struhárová, hudba Marek Piaček. Hrají Michaela Halcinová, Martin Kollár, Lenka Libjaková, Braňo Mosný, Tomáš Pokorný, Peter Tilajčík. Premiéra 7. listopadu 2015. Psáno z reprízy 8. září 2016 na Divadelním festivalu Kutná Hora.