Divadelná Nitra 2018: Mezi konzervatismem a novými vizemi

Ve dnech 28. září až 3. října ožila slovenská divadelní scéna mezinárodním festivalem Divadelná Nitra. Letošní ročník s tématem RE: se pokoušel reflektovat československé národní dějiny i současnou politickou situaci ve světě.

Poměrně široké dramaturgické zaměření festivalu tematizovalo postoj evropské civilizace k nedávným dějinám i vysoce aktuálním otázkám migrační krize a rostoucí míry netolerance ve společnosti. Festival uvedl celkem třináct inscenací – pět slovenských a osm zahraničních (Polsko, Maďarsko, Německo, Velká Británie, Libanon, Česká republika, Portugalsko). Jedním z dramaturgických klíčů byla letošní salva důležitých historických výročí, takzvaných osmičkových roků – 1918, 1938, 1948, 1968 a 1998 (rok pro Slovensko zásadní kvůli parlamentním volbám a referendu o privatizaci strategických energetických a plynárenských podniků). Neustále se opakující slova jako rekapitulace, revize a reflexe byla patrná primárně v tématech, o nichž jednotlivá festivalová představení pojednávala, zatímco jejich formální režijní zpracování často (re)vizionářskému duchu dramaturgie neodpovídalo.

Divadelná Nitra započala představením inscenace Můj boj (Michał Borczuch, Teatr Rozmaitości, Polsko) sestavené z úryvků stejnojmenného šestidílného celosvětově úspěšného románu norského autora Karla Ove Knausgårda zabývajícího se tématy rodinných i romantických vztahů a neschopnosti žít šťastný a naplňující život. Fragmentace a absence chronologické posloupnosti děje téměř čtyřhodinové inscenace pracovala s pozorností a subjektivitou vnímání diváka. Autobiografický příběh autora byl koncipován jako abstraktní koláž pracující s množstvím různých médií – hercovo tělo, lidský hlas, projekce fotografií a videí, živá i reprodukovaná hudba. Režisér Michał Borczuch obohatil Knausgårdův text o found footage videozáznamy i rozhovory s diváky a účastníky literárního workshopu, díky nimž vytvořil mnohovrstevnou studii o umělecké tvorbě, krizi identity a metatextuálně také o vnímání uměleckého díla.

Za vrchol festivalu považuji dvě inscenace Rabiha Mroué, libanonského režiséra, herce, dramatika a vizuálního umělce žijícího v Německu. Lecture-performance Písek v očích (čeští diváci ji měli možnost vidět již na Divadelní Floře 2018) osočuje diváky z alibizmu a pokrytectví v kontextu západních intervencí ve válečných konfliktech na Blízkém Východě. Skrze mísení faktů a fabrikací Mroué tematizuje současnou post-truth situaci a fake news. Jeho druhá inscenace 33 otáček za minutu a pár sekund lavíruje na pomezí divadla a galerijní instalace, jelikož se v ní neobjeví žádný živý performer. Příběh sebevraždy fiktivního libanonského umělce a anarchisty je vyprávěn skrze projekci zdi facebookového profilu, záznamník telefonu, gramofon a televizi. Inscenace si pohrává s myšlenkou smrtelnosti fyzického těla a nesmrtelnosti politického, virtuálního těla v době sociálních sítí a médií.

Zahraniční program nakonec doplnila ještě satirická scénická esej o současné politické situaci Maďarský akát (Kristóf Kelemen a Bence György Pálinkás, Maďarsko) a inscenace Noc (André Braga, Circolando, Portugalsko), spojující tanec a prvky pohybového divadla, jež se dočkala kontroverzního přijetí publika. V konceptu pro tři performery se nadměrně a triviálním způsobem využívají inscenační klišé současného evropského divadla bez jasného dramaturgicko-režijního cíle. Díky závěrečnému momentu, kdy byli diváci vyzváni k spoluúčasti na jevištní technoparty, se však portugalskému kolektivu zároveň podařilo vytvořit funkční vztahy mezi hledištěm a performery.

Nejvýraznější a formálně nejprogresivnější inscenací slovenského programu byla dramatizace knihy Americký cisár rakouského spisovatele Martina Pollacka v režii Ivety Ditte Jurčové (Štúdio 12 & Divadlo Pôtoň, Slovensko). Příběhy haličských obyvatel migrujících během 19. století do Ameriky za prací a lepším životem režisérka uchopila jako intimní výpověď založenou na množství metafor a poetických obrazů. Inscenace se vyhnula primitivní politické agitaci snažící se úpěnlivě hledat paralelu mezi historií a současnou migrační situací.

Režijně konzervativně působila inscenace dramatu Duncana Macmillana Ľudia, miesta a veci (Marián Amsler, Divadlo Andreja Bagara, Slovensko) o alkoholové a drogové závislosti divadelní herečky. Ozvěny principů Laterny magiky a syntézy divadelních prostředků byly patrné v divadelním projektu Wow! Jozefa Vlka (Debris Company, Slovensko) kombinujícím současný tanec a filozofické úvahy. Za dramaturgicky nepochopitelné považuji uvedení inscenace Znovuzjednotenie Korejí (Júlia Rázusová, Štátné divadlo Košice, Slovensko), jež bulvárně-komickým způsobem představuje banální situace z romantického života a formálně připomíná ochotnické divadlo. 

Festival kromě mnoha inscenací nabídl i řadu diskuzí s tvůrci, dramaturgy a jinými hosty. Festival zahrnoval také kritický seminář V4 Residency vedený francouzským divadelním kritikem a teoretikem Patricem Pavisem, jehož se zúčastnili divadelní kritici a studenti z patnácti zemí střední a východní Evropy. Cílem semináře bylo reflektovat zhlédnutá představení skrze odborné kritické a teoretické přístupy a vnímat díla v kontextu celoevropské i národní divadelní kultury. Výstupem ze semináře byla panelová diskuze s účastníky, jež zrcadlila (nejen ekonomické) vlivy politické situace na divadelní kulturu a mnohdy stagnující vývoj umění v zemích východní Evropy. Přes pesimistické vyznění situace, kdy politické okolnosti a podfinancování kulturní sféry negativně ovlivňují možnosti umělecké tvorby, se v mnoha zemích rodí nezávislá divadelní kultura, jež si klade za cíl tento stav subvertovat například pomocí politické satiry či dokumentárního divadla.

Přes přítomnost kvalitních zahraničních a snad i domácích inscenací byla atmosféra nedostatku financí a nutnosti hledání kompromisu mezi vizí a pragmatismem podprahově cítit i na festivalu Divadelná Nitra. Na festivalové dramaturgii mne zarážela odlišná kvalita a míra progresivity zvolených inscenací, jež zdůrazňovala propastné rozdíly mezi zastoupenými divadelními kulturami. Z festivalu jsem měla pocit, že postrádá potřebnou míru revize a nabízí spíše jen rekapitulaci.

Mezinárodný festival Divadelná Nitra 2018. 28. září – 3. října 2018. Nitra, Slovensko.